Tato sipka znamena ze viac o tejto rubrike najdete v menu pod rubrikou co ste klikli.                                                             

Nevěsta stará stovky let
 Strašidla si nevybírají stará rozlehlá rodinná sídla šlechty nebo zbohatlíků pro své demonstrace náhodou. Téměř všechny, i ty nejméně uvěřitelné případy souvisejí s událostmi v rodinách, které zámky obývaly. Je však zřejmé, že by hrad či zámek bez Bílé paní nebyl kompletní. 

Raynham Hall je velké, nádherné, dobře udržované, starobylé sídlo nedaleko Falkenhamu v anglickém hrabství Norfolk. Jako mnoho dalších šlechtických sídel má i tento rozsáhlý palác svou Bílou paní, oblečenou tentokrát v tmavohnědém rouchu. Není to neznámé strašidlo, legenda tvrdí, že je to duch Dorothy Walpoleové, sestry sira Roberta Walpolea, který byl v roce 1721 britským ministerským předsedou. Otec Dorothy a Roberta, rovněž Robert, byl také členem britského parlamentu. Byl to vážený muž, který se stal vychovatelem vikomta Charlese Townshenda. On a Dorothy Walpoleová, dva krásní, vzdělaní a bohatí lidé, patřili mezi horních deset tisíc, setkávali se tedy na slavnostech a večírcích a zamilovali se. Byla to velká láska, poznamenaná od počátku neporozuměním. Otec Dorothy odmítal možnost, že by se jeho dcera mohla provdat za syna vévody Charlese Townshenda, v politických kruzích by takový sňatek mohli nepřátelé vysvětlovat jako zištný tah. 
 
Townshendové byli velice bohatí. Charles pochopil příčiny nesouhlasu, na velkou lásku zapomněl, znovu se zamiloval a oženil se s dcerou jistého barona. Dorothy byla velmi citlivá mladá dáma. Milovala Charlese, nemohla bez něj žít a nedokázala zapomenout, i když se velice snažila. Začala žít rozmařilým životem, přestěhovala se nejdřív do Londýna, později do Paříže, kde se postarala o pořádný skandál. Nastěhovala se s jistým lordem beze sňatku do společné domácnosti. Ve velmi prostorném bytě v malém paláci nedaleko Champs Elysées pak pořádala nákladné a velice rozverné večírky. Najednou však zasáhl do jejího pochybného života osud a nabídl jí šanci. Když Charlesova manželka zemřela, Dorothy Walpoleová sbalila kufry, nechala svého barona v pařížském bytě, vrátila se do Raynhamu a o pár měsíců později se provdala za vdovce. Žili prý šťastně jen tak dlouho, než se Charles dozvěděl o divokém životě své druhé manželky Dory v Paříži. Zpočátku byl bez sebe vzteky, dokázal to však zakrýt. Chtěl se nejdřív přesvědčit, co je na pověstech pravdy. Odjel do Paříže, našel si baronovy přátele a zjistil, že se jeho nynější manželka chovala velmi nevhodně. Už cestou se rozhodl, jak nemravnou ženu potrestá. Zavřel ji do odlehlých místností zadního křídla paláce Raynham a věznil ji tam až do její smrti. Deset let strávila Dorothy v domácím žaláři. V oficiální zprávě o její smrti jsou zapsány jako příčina úmrtí černé neštovice. Zámečtí sluhové však věděli své. Paní Dorothy se prý zabila na dubovém schodišti v zámecké hale. Spadla poté, co jí kdosi neznámý dal nahoře ránu do zad. Ztratila rovnováhu a už nevstala. Krátce poté vykládali sluhové, ale i hosté, že její duch bloudí, většinou o půlnoci, po chodbách i po zámeckých schodech. 
 
V roce 1786 měli na Raynhamu vzácného hosta. Byl jím sám král Jiří III. Ten se jednou v noci probudil, spatřil, jak v nohách jeho postele stojí přízrak oděný do hnědého hávu, začal volat o pomoc, vyběhl jen tak v noční košili, s čepičkou s tehdy povinným třapcem na hlavě na chodbu, vzbudil kdekoho a nařídil, aby sluhové okamžitě sbalili jeho věci a pacholci zapřáhli koně do kočáru, protože on nezůstane ve strašidelném zámku už ani minutu. Rodina Townshendových se ocitla v trapné situaci. Ve vyšší společnosti se nemluvilo o ničem jiném, než jak král v noční košili pobíhá po zámeckých chodbách honěn strašidelným přízrakem nemravné Dorothy. Udělali tedy jediné, co udělat mohli. Postavili do zámeckých chodeb noční stráže. Nebylo to nic platné. Strážní přízrak viděli, volali na ženu v hnědém, ta se však šinula chodbami, procházela zdmi, nevšímala si nikoho a na výzvy, aby se už konečně ztratila, nereagovala. 
 
Plukovník Loftus byl bratrem někdejší lady Townshendové a v roce 1835 se na vlastní oči přesvědčil, že se přízrak za jistých okolností objevuje v chodbách zámku. Potkal se s ní o vánočních svátcích, snad dokonce přímo o štědrovečerní noci, a později prohlásil: "Je to vysoká, statná žena. Oblek má ze zlatově hnědého těžkého brokátu, hlavu jí zakrývá hustý závoj. Přesto jsem jí však viděl do obličeje. Je to Dorothy, jsem si tím jist. Ještě jedna věc mě na ní upoutala. Nemůžu to tvrdit s naprostou jistotou, ale měl jsem dojem, že nemá oči, že měla místo nich jen tmavé stíny." Kapitán Frederick Marryat byl dobrodruh a spisovatel. "Musím se přiznat, nečekal jsem žádný zázrak. Já totiž nevěřím na duchy a na strašidla," napsal později autor v té době populární knížky The Phantom Ship, vydané v roce 1839, tedy svým způsobem znalec duchů, "ale přesvědčil jsem se, že přízrak skutečně existuje. Mám pro toto tvrzení dokonce dva svědky, kteří také byli při tom. Nejdřív jsme ji viděli, jak se vznáší, snad jen několik palců nad dlážděním chodby. Letěla proti nám. Když se přiblížila, tak jsme otevřeli nejbližší dveře a schovali jsme se před ní v jakési tmavé místnosti. Ona se však zastavila na chodbě u našich otevřených dveří a dívala se na nás. Měl jsem pocit, že se na nás zlověstně nebo jízlivě usmívá. Byl jsem z toho bez sebe, snad jsem ani nevěděl, co dělám, vytáhl jsem pistoli a vystřelil jsem do ní. Kulka zjevením prolétla a zaryla se do protilehlých dveří. Strašidlo pak zmizelo." 
 
Posmrtná kariéra krásné Dorothy ani teď ještě neskončila. V roce 1936 přijeli na zámek profesionální fotografové, kteří měli za úkol pořídit snímky stavby, interiéru i zahrady a přilehlých pozemků, patřících rodině Townshendů. Když právě v oné, velmi prostorné hale s dubovým schodištěm připravili kameru a osvětlení k snímku, všiml si jeden z nich, že se na schodišti děje cosi neobvyklého. "Nejdřív jsem měl takový divný pocit, ale nevěděl jsem proč," řekl Aaron Schacht novinářům. "Horní část schodiště se zamlžila, jako by někdo odněkud foukal namodralý kouř. A pořád jako by se to vařilo. A nakonec nahoře stála ona. Ona stála pořád na stejném místě, ale ta mlha, jako kdyby někdo šlehl čarovným proutkem, zmizela. Ještě jsem stačil křiknout na kolegu, aby do aparátu založil desku, zvedl jsem misku s magnéziem. Blesklo to, ona se objevila v plné své kráse. Měli jsme ji na desce, ale netušili jsme, že máme tak velké štěstí. Ta postava na schodech se totiž při záblesku magnézia rozplynula. - Když jsme desku vyvolali, zjistili jsme, že je záběr skvělý, Dorothy stála nahoře na schodech ve svých nádherných bílých svatebních šatech a šťastně se usmívala. V náručí měla svatební kytici z červených růží, na krku náhrdelník zářící velkými drahokamy. Nevěsta byla podle sebevědomého výrazu tváře šťastná jako tenkrát před lety. Jenže už tenkrát to nebyla nesmělá, plachá a závratně zamilovaná nevěsta, ale zkušená a životem poučená žena." Její přízrak se pak už na zámku nikdy neobjevil. Snad se konečně dočkala věčného klidu.
Úryvek z knihy Herberta Bruce Irwinga Svět divů, tajemství a záhad.

Tikanie

Celá naša trieda bola v škole v prírode v Starej Lesnej. Ja a moje dve kamošky sme boli spolu na izbe. Prvú noc sme sa trochu báli tak sme si ľahli všetky tri na jednu posteľ. Keď vtom sme začuli tikať hodiny,.. bolo nám to čudné lebo sme vedeli ,že nik z nás tikajúce hodiny nemá. Potom to prestalo a potom opäť začalo. Strašne sme sa zľakli no potom sme už len nejako zaspali. Ráno sme sa pýtali vedľajších izieb či nemjú tikajúce hodiny no každý povedal,že nie. Nevieme si to doteraz vysvetliť.

Duch

Raz sa jedna rodina vybrala na horský hotel. Mali 4 deti. V jeden večer išli rodičia pred hotel opekať a deti  za hotel vyvolávať duchov. Samozrejme na nich neverili a mysleli si, že to je riadna kravina. Len jedno z nich verilo na duchov. Ako vyvolávali tak to veriace povedalo, že už sú tu (duchovia). Ostatné deti ho vysmiali. Ono povedalo, že im to dokáže a povedalo, že "ak ste tu tak, nechsa zasvieti v hoteli na štvrtom poschodí miestnosť." Miestnosť sa zasvietila. Decká si mysleli, že je to náhoda. Tak povedalo" nech teraz prejde po ceste žíta škodovka" Po ceste prešla žĺta škodovka. Deti sa zlakli a bežali dole za rodičmi. Po chvíli prišli opäť za hotel a rýchlo duchov odvolali. Odvtedy už nikdy nevyvolávali duchov.

Pes

Rosie žila sama v jednom opustenom dome na kraji lesa.Keďže bola sama tak jej robil spoločnosť jej pes Rony. Vždy keď išli spať, tak zo zvyku Rosie dala ruku pod postel a Rony jej ju vždy oblízol. Raz neskoro večer sa Rosie zobudila na kvapkanie. Myslela si, že jej kvapká vodovodný kohútik, tak pre kontrolu dala ruku pod postel a Rony jej ju oblízal. Keď sa vrátila tak zistila, že to neni kohútik, tak si ľahla do postele a dala ruku pod postel a znova jej ju oblízal, ale keď sa pozrela nad seba tak videla svojho psa obeseného a zistila, že to kvapkanie je krv s jej psa. A doteraz nevie čo jej vlastne tú ruku oblízalo.

So sekerou v hlave

Raz v lete sme s kamoškami stanovali a v jednú noc sme sa rozhodli, že sa pôjdeme pozreť do starého pohostinstva. Vtú noc bol spln a mesiac žiaril do červena. Už sme sa poberali odtial do stanu. Chceli sme ísť von, ale pred dverami sa zničoho nič zjavil muž so sekerou v hlave. Začali sme hrozne kričať a bežali sme preč druhým východom. Keď sme to povedali rodičom, dozvedeli sme sa, že tam brutálne zavraždili muža...

1.Pribeh

Boli sme s kamoškou a jej sestrov vonku. Len sme sa tak prechádzali. Bolo pekne, slnečno. Sadli sme si na deku a rozprávali sa. Zrazu, len tak z ničoho nič sa zamračilo a začalo pršať. Schovali sme sa pod stánok, ktorý bol prázdny a mysleli sme si, že to bude len malá prehánka ako obvikle. Ale mýlili sme sa. Dážď bol čoraz silnejší. v id="bgall">Naraz som pocítila prítomnosť niekoho ďalšieho.To by ešte nič nebolo, ale naraz sme všetci naraz výkríkli od strachu. Hrozne sme sa báli. Už nám bolo jedno, či zmokneme, alebo nie. Rozbehli sme sa domov. Myslela som si, že už je všetko v pohode keďsom sedela doma za oknom a sledovala ako búrka utíchla. Ale strach sa mi zasa vrátil a to v ešte silnejšej podobe, keď my kamarátka so sestrou volala. Bola to tá istá kamarátka, s ktorou sme boli vonku, ale po hlase som ju nezpoznala. Bola uplakaná. Volala mi, lebo kýmsme boli vonku, počas búrky, jej dedko zomrel. Asi to bol on, koho sme sa tak zľakli...

2 pribeh:

Raz boli dve dievcata sami doma a rozpravali si strasidelne pribehy.zrazu poculi ako sa sama zapla mikrovlnka tak sa isli pozret co sa deje tam dole..ked tam prisli videli tam odtlacky prstov ....

3bribeh:

V New Yorku žila istá rodina, ktorá sa presťahovala do veľkého domu. Mali troch chlapcov, jeden z nich mal rakovinu. Bol preto utiahnutý dole v pivnici, kde trávil celý čas. Onedlho sa z rakoviny vyliečil a rodičom to urobilo veľkú radosť, ale jeho dobré správanie sa zrazu zmenilo na agresivitu voči súrodencom a neskôr aj rodičom. Nevedeli si s ním dať rady, a preto zavolali jeho najobľúbenejšiu sesternicu, ktorá tam mala bývať a pomôcť mu. Prvýkrát keď za ním prišla, sa jej zveril.....sama neverila čo všetko jej povedal. "Povedal," vydesená hovorila jeho rodičom, ",že počas toho ako sa liečil, ho niekoľko krát navštívil čierny muž. Hovoril, že mu kázal písať neslušné básničky a kresliť neslušné obrázky. Povedal mu vraj, že mu zabije rodinu, ak ho neposlúchne. Som vážne vydesená. Neviem čo si mám myslieť, potrebuje pomoc.......pri tom mi hľadel do očí. Neviem čo si mám o tom myslieť, je to pravda?"

Hneď ďalší týždeň sa začali diať zvláštne veci. Bryan už mohol chodiť po byte, ale v ten večer ostal dole. Mama sa zľakla a chcela vedieť, prečo je dole. Išla za ním a v tom ju napadol. Začal ju škrtiť a nadávať jej. Jeho agresivita každým dňom prerastala, až sa rodičia rozhodli syna zavrieť na psychiatriu. Tam sa mal liečiť.....jeho posledné slová boly "Teraz pôjde po vás!"

A zdalo sa, že to je pravda. Dom začal rodine naháňať strach a Tine ešte viac. To čo jej povedal bratranec ju stále mátalo. Nakoniec si rodina do domu zavolala odborníkov an takéto veci. Tí si hneď prehliadli dom a skonštatovali: "Vo vašom dome je nejaká zlá sila. Najviac ma vyľakala tá dolná miestnosť, kde sa váš syn zdržiaval. Pravdepodobne vášho syna napaddol démon." Rodičia sa vyľakali :"Prečo práve jeho?". "Sú rôzne vysvetlenia, démoni napádajú najslabšieho člena rodiny. V Bryanovom prípade bolo nevýhodou, že bol príliš slabý z choroby, z ktorej sa liečil."

Odborníci sa začali o tento prípad stále viac. Všetci sa zdržiavali v skupine a nikto nechodil nikam sám. V dome sa stalo ešte veľa podivných vecí, kým im s istotou povedali: "Vo vašom dome je brána do pekla" To manželov vyľakalo, tak že zavolali samotného biskupa. Poprosili ho aby ich tohoto všetkého zbavil. "Dobre," pristúpil biskup, ",ale majte na mysli, že je to riskantný krok."

O niekoľko dní sa v dome konala omša na vysvetenie domu. Ešte pred omšou im biskup povedal: "Majte sa na pozore! Bude tu a bude zúriť! Bude vás ohrozovať, ale vy nesmiete veriť! Nesmiete ani na chvíľu veriť, že existuje, to by ho posilnilo!" Omša sa začala. Počas nej matku rodiny Katlin vynieslo do vzduchu, hodilo o stenu a začalo škrtiť. Biskup však nedával najavo, že ho to zaujíma a v omši ďalej pokračoval. Potom sa Katlin opäť vzniesla a spadla na zem. Omša pokračovala, až nakoniec omše sa stalo niečo nečakané.........slnko presvietilo celý dom a zrazu v celom dome svietili slnečné lúče. Démon bol vyhnaný, ale aj tak sa rodina rozhodla ešte v ten deň odsťahovať. V ten deň zašli po Bryana a odišli spolu, nevedno kam.

4pribeh:

Tikanie

V dedkovom byte

Sen..

Divná vec